Paranoidní porucha osobnosti
Paranoidní porucha osobnosti je typem psychické nemoci, která je charakterizovaná extrémní úrovní nedůvěry a podezírání druhých. Jedinci s tímto onemocněním mají především potíže se vztahy – nejen blízkými a partnerskými, ale taky i známými a bližším okolím, protože jejich bojovná a nedůvěřivá povaha v nich burcuje hostilitu až hněv k ostatním. Když předem od všech očekávají vždy pouze něco negativního (každý mě chce potupit, to udělal naschvál apod.), vyvolává to v nich právě pocity záště a hněvu. Toto jejich negativní nastavení, které vyplývá z jejich chování ještě víc posiluje jejich pesimistické očekávání. Dostávají se do jakéhosi bludného kruhu – Nevěří lidem, proto jsou k nim nevrlí – Jsou k lidem nevrlí, protože očekávají od druhých nějaký podraz, a proto jim nevěří.
Není třeba ani zvýrazňovat, že jedinci s paranoidní poruchou osobnosti jen stěží navazují blízké partnerské vztahy, a když ano, často jsou konfliktní právě z důvodu jejich citového chladu a odtažitosti. Často různým způsobem prověřují oddanost, věrnost či loajalitu svých přátel, blízkých a partnerů – avšak právě jejich negativistické nastavení je nad míru nesplnitelné jejich očekáváními, a proto jejich „zkouškou“ neprojde takřka nikdo.
Samozřejmě, když je někdo přehnaně podezíravý a nedůvěřivý, ne hned to musí znamenat a poukazovat na paranoidní poruchu osobnosti. Aby byly splněny kritéria pro diagnostikování této poruchy, měli by k tomu být splněny určité klinické podmínky. Proto ne každý projev nedůvěry je hned paranoia.
Příčiny vzniku:
Příčiny paranoidní poruchy zatím nejsou oficiálně známé. Nejpravděpodobnější vysvětlení říká, že tato porucha pramení - jako mnoho jiných - v dětství. Hypotetické dítě, u kterého se později tato porucha projeví, vyrůstá v ohrožujícím a nestabilním domácím prostředí, často trpí pocitem nestálosti a nedůvěry, protože se na nic v rodině nemůže spolehnout. Rodiče nejsou schopni mu zajistit bezpečné prostředí slibující sociální jistotu a dítě tak není schopno nikomu důvěřovat - spoléhá se tedy jen samo na sebe a okolní svět považuje za nebezpečný a nepřátelský. Taková výchova je velmi často despotická, perfekcionistická nebo zanedbávající.
Podle amerického Diagnostického a statistického manuálu (DSM-IV) musí jedinec splňovat nejméně čtyři z následujících kriterií:
- bezdůvodné a nepodložené podezírání druhých z využívání, ubližování, podvádění apod.
- neustálé zabývání se neopodstatněnými myšlenkami o věrnosti či loajalitě přátel a blízkých.
- neochota, váhání důvěřovat ostatním z důvodu neopodstatněného strachu, že určitá informace bude použita proti němu
- hledání skrytých významů či ohrození v jinak vlídných sděleních či situacích od blízkých
- přetrvávající zášť, odpor a nevraživost k druhým, neochota odpouštět
- časté pocity útočení na jeho / její osobu a potažmo reakce hněvu jako protiútok
- neopodstatněné podezírání ohledně věrnosti jeho životného / sexuálního partnera
Léčba:
Léčba je velmi složitá právě kvůli pacientově neschopnosti důvěřovat psychoterapeutovi i předepsanému léku („všichni se proti mně spikli, to mě určitě chtějí otrávit, chtějí mě nadrogovat“ apod.). Tito lidé tedy málo kdy iniciují léčbu sami od sebe. Skupinová nebo rodinná terapie se právě kvůli jejich podezíravosti příliš nepoužívá – spíše se klade důraz na individuální sezení, v procesu kterého se pracuje na získání vhledu na jejich paranoidní myšlenky.
V některých případech se užívá medikace, ne však pro léčbu poruchy jako takové, ale pro zmírnění některých doprovázejících symptomů jako je například úzkost, stres nebo bludy.